Vítáme vás na našem blogu. Doufám, že se vám to bude líbit.
Prosíme nic nekopírovat bez dovolení autorů.
Pokud nás chcete mít jako spřátelený blog, klidně napište. ;)

Prosinec 2014

Vánoční příběh

28. prosince 2014 v 17:19 | Levy-chan |  Povídky
Uběhl další rok. Další rok stejných dnů. Stejné práce a stejných lidí... A stejné nudy. Za chvíli tu jsou Vánoce a s ním i Nový rok. Stejně jako předchozí léta, ani letos nenapadl ani centimetr sněhu. Všude holé větve, uschlá tráva, děti, těšící se na Vánoce, a rodiče shánějící dárky. Ze všech oken se snaší vůně cukroví do ulic a přivouje neexistující vánoční atmosféru.
Stejně jako každý den jdu do kanceláře. Ani nevnímám lidi okolo. Poslouchám si radši písničky ze svého mobilu, než nějaké koledy, které jsou dávno ohrané. Stejně jako každý den. Ze svého domu rovně, pak doleva, do prava, zase rovně a do prava. Pro svojí práci jsem hodně dřela. Můj sen vždy byl, jít pracovat na vývoji a grafice počítačových her. Na střední jsem studovala jako blázen a na vysoké taky. Nikdy jsem si moc neužila, ale dělala jsem to pro svůj sen. Když se mi konečně splnil, přestala jsem se tolik snažit. Proč se také snažit pro něco, čeho už jste dosáhli?
Jako každý den pozdravím recepční a jdu do své kanceláře. Cestou pozdravím svojí pomocnici, která se na mě hned zavěsí a následuje mě jako věrný pejsek.
"... no a tak říkali, ať tě pozvu. On by tě moc rád poznal." oznamuje mi o pauze pomocnice Veronika.
"Cože?" ptám se, protože ji stejně už dávno neposlouchám. Ale poprvé řekla něco zajímavého.
"Ty mě neposloucháš? Říkala jsem, že parta lidí, se kterou budu slavit Vánoce, chce, abych tě přivedla, když budeš sama. A že tam je jeden kluk, terý je zrovna volný -fakt kus a hodný, to ti povídám- se o tebe docela zajímal. Moc rád by tě poznal a musím říct, že byste se k sobě hodili. Příjdeš teda?"
"Aha. Ne." odsekávám jí.
"Proč?" ptá se mě udiveně.
"Nemám zájem o to, být pokusným králíkem dohazovaček."
"Ale to není dohazování. Jen jsem řekla svůj názor a že tu je ta možnost. Prostě jenom chci, aby jsi nebyla na Vánoce sama. A najít kluka by ti prospělo."
"Ne."
"Dobře, Když nechceš, nebudu tě nutit, ale pokud si to rozmyslíš, brnkni." mrká na mě a odchází.
Možná jsem opravdu až moc sama. Možná bych si měla opravdu někoho najít. Teď ale nad tím nesmím přemýšlet. Zítra nám začíná volno a já musím udělat co nejvíc práce.

"Takže pak napiš, pokud budeš chtít přijít. Ahoj." opět na mě mrká a odchází domů.
"Jasně. To tak. Já nikdy neříkám, že něco potřebuju, ani nepřiznám porážku. Tak proč bych teď měla začínat?!"
Říkám si takové řeči, které mi mají dodat sílu. nějak to ale nezabírá. Leze na mě vánoční deprese. už zase. Možná bych mohla skočit za mamkou a donést jí nové kytky na hrob. Pak bych nebyla sama ... a ona také ne.

"... A mami, letos jsem vytvořila hlavní postavy pro další díl Assassin Creed. To je ta hra, co jsi mi jednou dala. před týdnem se dal do prodeje. Brácha si založil svou vlastní firmu a už hned na začátku mu to šlo hodně dobře. Je vidět, že tohle po tátovi nezdědil. Má spoustu přátel. A teď je asi měsíc zasnoubený s Adélou. To je ta holka ze základky ode mě ze třídy. Sice se moc často nebavím, ale občas si napíšeme a zavoláme, takže dobrý. ... Teď by ses zeptala, jak to mě jde s přáteli a hlavně kluka. Na to tě znám až moc dobře. A ty by jsi zase o mě měla vědět, že přátele nemám ze zásady. Přinesli mi až moc bolesti, potom co jsi odešla, všichni mě opustili. ... Všichni.... Úplně všichni... Vím, že jsi mi to zakazovala, ale často jsem pak chodila do barů. Cheche... byla jsem tak trochu zlobivá holka. Každou noc jsem se opíjela. měla jsem opravdu deprese, víš? No, ale pak jsem si řekla: 'Takhle už to dál nejde.' a tak jsem přestala pít a chodit op barech. Tím jsem vlastně ztratila všechny ty zbylé "kamarády". teď nikoho nemám. ... Jsem úplně sama. ... Teď by jsi asi řikala, že to je moje vina, že si můžu hleda kamarády v práci a na cvičení a tak, ale ono to není tak lehké. Doba se docela změnila. Na dnešek jsem byla pozvaná na vánoční párty u jedné kolegině. Je to od ní milé, ale nepůjdu tam. Radši budu s tebou ..."
"Terko? Co tu děláš?" ozývá se na mě někdo z party, která jde okolo. "To jsem já, Verča."
"Aha. Ahoj. No, já jsem byla navštívit mamku."
"A nechtěla by jsi jít s náma, pokud jsi tu už skončila?"
Chtěla bych jít, ale co když mě nepřijmou? Co když se se mnou nikdo nebude chtít bavit?
koukám na mmčin hrob. Měla bych jít? Koukám na Veroniku s partou lidí v zádech. Povzbudivě se na mě dívá.
... Pro tentokrát to zkusím. Doufám, že ti mami nevadí, že půjdu za lidma. Vím, že ti to nebude vadit. Budeš ráda. Tak já půjdu. Ahoj.
"Tak jo." odpovídám jí a poprvé od jejího odchodu se usmívám

Maličkosti, které dělají lidi šťastnými

7. prosince 2014 v 21:10 | Luisa-esmes |  Téma týdne
Každý z nás si najde nějakou maličkost, co mu udělá radost.
Pro někoho to může být šperk, pro někoho klíč od partnerova bytu a pro někoho nový mobil.
Ale existuje něco co by udělalo radost všem?
No napadá mě jen jedna věc, která udělá radost všem a to jsou peníze.
Řekněte znáte někoho komu by neudělali radost peníze? Já tedy ne. I když peníze nejsou to hlavní co k životu potřebujeme. Jako například lásku, pohodu, štěstí a mnoho dalších věcí.
Co by udělalo radost vám?