Vítáme vás na našem blogu. Doufám, že se vám to bude líbit.
Prosíme nic nekopírovat bez dovolení autorů.
Pokud nás chcete mít jako spřátelený blog, klidně napište. ;)

Srpen 2014

Vzpomínky

30. srpna 2014 v 13:28 | Luisa-esmes |  Citáty
Vzpomínky jsou obrázky z minulosti, které guma nevygumuje.

Ztracené vzpomínky

28. srpna 2014 v 23:03 | Luisa-esmes |  Téma týdne
Každý máme své vzpomínky. Některé jsou krásné a jiné zase ošklivé.
Ale oboje jsou vzpomínky a dají se snadno získat a ještě snáz ztratit. Ztratí se v potoku času.
Nejvíc nás ale mrzí, když se ztratí vzpomínky na naše nejdražší, které už nikdy neuvidíme.
Takové vzpomínky si musíme chránit. Pořád si je představovat před očima, aby nám nezmizeli. Takové vzpomínky jsou velmi vzácné a penězi by se koupit nedali.
A pokud máme příbuzné, které můžeme ať už z jakéhokoli důvodu vidět jen málo kdy, měli bychom s nimi být tak dlouho jak to jde. A udělat si další vzpomínky, abychom měli památku na ty, kteří nás milovali, starali se o náš nebo byli našimi přáteli.
Chraňte si své vzpomínky ať se vám neztratí v proudu času.

Ztráta

28. srpna 2014 v 22:49 | Luisa-esmes |  Citáty
Existuje mnoho druhů ztrát, ale všechny končí stejně. Bolestí

Prázdniny

28. srpna 2014 v 22:12 | Levy-chan |  Zábava
Tak nám to už brzo skončí. Ty prázdniny uběhly opravdu hodně rychle. Ani si nepamatuju, kam se všechen čas poděl :D. Teď budou začátky tochu horší. Spolu s Luisa-esmes jdeme do prváku. Určitě nezapomenu napsat, jaký to tam je, protože jsem sama hrozně zvědavá. Je to sice moje vysněná škola, ale i tak se docela dost bojím. Nevím, jak to má luisa-esmes, ale určitě se taky bojí. Ale nemyslete si, že jsme nějací poseroutkové. Já se totiž i hodně těším. Strach mám jenom z neznáma.
Teď zase o prázdninách :3. Jak jste si je užili? Doufám, že jste žili naplno. Jak jsem psala na začátku, byla jsem na festivalu. Sice jsem se tam nudila, ale když to zhodnotím zpětně, tak to bylo super. Zahrála jsem si spoustu nových her, ukázala kamarádům, že jsem naprostý antitalent na hry, neumím řídit auto, .... Prostě jsem se hodně smála. Pak jsem byla u babičky na venkově. Zrovna tam byli malí příbuzní. Dva bratránci (5 a 3 roky) a sestřenka (7 let). Tak jsem trochu pomáhala s hlídáním. Mínus tam bylo, že jsem nemohla na počítač a byl tam špatný signál a internet :/. Potom jsem chvíli odpočívala doma. 1. srpna jsem jela k druhé babičce až za Ostravu. Tam se nic moc nedělo. Babička mě vzala na nákupy, tak jsem nakoupila na intr :3. No a jinak jsem jezdila po kamarádách a kamarádovi. Dostala jsem umělecké fixy, tak mi to nedalo a začala jsem s nimi začala pracovat. Obrázky se s nimi kreslí úplně samy. (přidám pak nějaké práce a návod). Naučila jsem se dělat náramky z gumiček, jak se ted´ hroně nosí. Tak doufám, že se i vy podělíte, co nového jste se za prázdniny naučili a co jste zažili :)

Zamilovanost

24. srpna 2014 v 19:32 | Luisa-esmes |  Citáty
Zamilovanost je doba kdy se s protějškem uťukáváte a krátce na to přichází to nejhezčí co od života můžete čekat. Láska

Dar

24. srpna 2014 v 10:06 | Levy-chan |  Citáty
Nikdy neber něčí přítomnost ve svém životě jako samozřejmost.
Je to DAR!

Odvaha

24. srpna 2014 v 10:05 | Levy-chan |  Citáty
Ten, kdo následuje dav, se obvykle dál než ostatní nedostane.
Ten, kdo chodí sám, se pravděpodobně ocitne v místech, kde ještě nikdo nikdy nebyl

Setkání po letech - kapitola 1.

23. srpna 2014 v 13:06 | Luisa-esmes |  Povídky
Milí čtenáři, pokud máte rádi sci-fi, příběhy lásky a trochy erotiky, pak je tato kniha přesně pro vás. Tato kniha je o upíří lásce našich dvou hrdinů.

Já jsem Elen a jsem upírka. Patřím k zvláštnímu druhu upírů, říkáme si vegetariáni, protože se živíme jen zvířecí krví. Díky tomu mohu žít mezi normálními lidmi. Právě jsem se přestěhovala do města Green Peach. Je to krásné město. Koupila jsem dům nedaleko náměstí Karla Mátla. Dům je sice starší a nevybavený, ale právě to mě na něm tak láká. Strašně ráda si zařizuji domy podle sebe. Když jsem dorazila k domu a vystěhovala všechny věci z auta, byli tři hodiny. "No dobře" řekla jsem. "Jsou tři hodiny, takže ještě stihnu koupit nějaké barvy a přes noc stihnu vymalovat. Takže do obýváku se hodí oranžová, do ložnice, která bude jen na oko, když by přišla lidská návštěva, dám modrou..." Z úvah nad barvami mě vyrušilo silné zabušení na dveře. Kdo by to mohl být? Napadlo mě.
Při pátém zabušení jsem už nevydržela a zprudka otevřela dveře. Ve dveřích stál muž. Měřil okolo sto osmdesáti centimetrů a jeho dlouhé, černé vlasy vlály ve větru.
"Dobrý den, já jsem Karel Lipský."
" Dobrý den, já jsem Elen Moore. Právě jsem se přistěhovala."
"Jo, já vím. Viděl jsem vás přijíždět."
"Promiňte, ale ráda bych jela nakoupit nějaké barvy do obchodu, než mi zavřou." zavrčela jsem na něj.
"Dobře, kdybyste něco potřebovala, tak bydlím támhle v tom oranžovém domě naproti." ukázal na dům přes ulici.
"Pokud budu něco potřebovat, tak se určitě ozvu. Nashledanou." ukončila jsem náš rozhovor a odstrčila jsem ho od dveří, abych mohla zamknout. Než jsem zamkla a otočila se k autu, byl můj až moc vřelí soused pryč. Byl dost divný. Pomyslela jsem si, než jsem nastartovala motor a vyjela směrem k náměstí.
Jen jsem zaparkovala a vystoupila, uhodila mě do nosu vůně, která určitě nemola patřit žádnému člověku. Vystoupila jsem a hledala toho, kdo byl zdrojem té vůně. Zajímavé bylo, že jsem žádného upíra nezáhledla. Zrovna teď mi vadilo, že se mezi lidmi nemohu pohybovat svou upíří rychlostí.
Když jsem ho nezahlédla ani po asi dalších pěti minutách, vydala jsem sek obchodu. Jen co jsem vešla do obchodu, přiskočila ke mě prodavačka.
"Budete si něco přát? Mohu vám nějak pomoci? Budete si přát bavy nebo tu máme skvělá lepidla na dřevo." No to, že zapomněla slušně pozdravit, to bych ještě skousla, ale vážně nemám ráda lidi, co vám hned jak vlezete do obchodu neco vnucují.
"Dobrý den, ne děkuji, já si vyberu sama." odpověděla jsem jí slušně.
"Dobrá." vyštěkla na mě a ještě hodnou chvíli si mě měřila. Pak se otočila a odkusala k pultu. Že by byla nějak zvlášť příjemná se říct nedá. Pomyslela jsem si a šla vybrat barvy.
Vybrala jsem si oranžovou, modrou, bílou, zelenou a červenou. Když jsem zaplatila a vycházela z obchodu, tak jsem od prodavačky nezaslechla ani slůvka rozloučení.
Pak jsem ještě zašla zamluvit nějaký nábytek. Obchod s nábytkem byl na druhém konci náměstí, takže jsem stihla uklidit barvy do auta. Když jsem vešla do obchodu, přišel ke mě prodavač.
"Dobrý den, mohu vám být nějak nápomocen?"
"Dobrý den, ráda bych si zamluvila nábytek."
"Jistě. Budete si přát dobravu?"
"Ano."
"Dobrá, tak si vyberte, co se vám bude líbit a pak za mnou příjďte tamhle do kanceláře. Vyřídíme papíry."
"Jistě. Děkuji vám." s těmi slovy jsem vykročila do prodejny a prodavač do kanceláře.
Vybrala jsem si černou, koženou pohovku, plazmovou televizi s úhlopříčkou sto pět centimetrů, dřevěnou linku v barvě černého dubu, do chodby jsem si objednala tmavě hnědý botník, do šatny jsem si koupila čtyři červenočerné skříně, čtyři červenočerné lustry a pár dalších věcí. Poté, co jsem vyřídila i všechny oficiality v kanceláři a domluvila, že mi to pozítří přivezou, jsem se vydala k autu a pak domů.
Když jsem dorazila domů, čekalo mě překvapení, jaké jsem opravdu nečekala. Ucítila jsem ten samý upíří pach stejně jako na náměstí. Auto není nejvhodnější místo, kde čekat na útok upíra. a tak jsem velmi rychle vystoupila. Zrovna, jako na potvoru, zde nebyli žádní lidé.
Jen jsem dovřela dveře něco nebo spíš někdo mě strhl stranou. Narazili jsme do stromu. Já jsem ležela na zemi a upírovi ruce mi drželi ty moje a jeho tělo mi přikovalo nohy k zemi. Snažila jsem se bránit, ale bylo mi to houby platné. Na vetřelce jsem prostě neměla. Po chvilce jsem ucítila ještě jiný pach, ale i ten byl stejně nelidský. Ten první, co mě držel, ze mě slezl, ale stále mi držel ruce. Toho, že jsem měla volné nohy jsem chtěla využít, ale boužel jen jak jsem se pokusila zvednout nohy, mi ten druhý chytil nohy tak silně, že už jsem se nemohla bránit. Pak jsem ucítila pevné lano okolo svých kotníků. Když mi svázal nohy, tak mě postavil. Svázali mi ruce a zavázali oči. Poté mě jeden z nich vzal okolo pasu a odnážel mě. I když jsem byla pevně svázaná, stále jsem se snažila vymanit z jeho sevření. Boužel marně. Nesl mě asi tři minuty, pak mě hodil do auta a zabouchl dveře. Do minuty se auto rozjelo. Jeli jsme asi dvě hodiny.
Po dvo hodinách jsme zastavili a jeden mě zase vzal okolo pasu a sundal mi šátek z očí. Nesl mě do krásné dvoupatrové vilky s bílou fasádou. Odnesl mě do jednoho pokoje a pak odešel. Jen jsem se za ním zabouchly dvěře, zkoušela jsem se dostat z pout. Jako na potvoru jsem na to měla asi pouze deset minut. Pak jsem uslyšela kroky tří lidí nebo spíš upírů. Jakmile vešli, mohla jsem si pořádně prohlédnout své dva únosce a ještě třetího.
Na pravé straně stál velký, svalnaty a fakt pohledný upír. Měl tmavé, černé vlasy, upravené na hrozně krátký sestřih, zlatavé oči, díky bohu je to vegetarián. Alespoň malá úleva. Měl na sobě černé tričko a modré džíny.
Úplně na levé straně, oproti tomu na pravé straně, menší brunet. Podle očí taky vegetarián. Nebyl tak svalnatý ani pohledný, ale i tak upoutal mou pozornost na dost dlouho.
A nakonec jsem pohledem zabloudila doprostřed. Stál tam celkem vysoký blnďák a i celkem svalnatý. Měl na sobě černé kalhoty a bílou košili. Pomyslela jsem si. Bože, ten je sexy. A navíc mi někoho připomněl. Připomněl mou dávno ztracenou lásku. Ale radši na to nemyslet.
Pak se mě ten blnďák zeptal: "Jak se jmenujete slečno?"
Tak to mi vyrazilo dech. Nejdřív mě unesou a pak jsou na mě tak milí. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale pak jsem přece jenom odpověděla: "Jmenuju se Elen Moore. A jak se jmenujete vy?" Když jsem řekla své jméno, bylo vidět, jak ztuhl. Ale rychle se vzpamatoval.
"Já jsem Eduard Francz a toto jsou mí adoptivní synové." ukázal na černovlasého. "Tohle je Jacob a tohle," ukázal na bruneta,"je William." Když řekl jeho jméno, tak jsem pro změnu ztuhla já.
"Eduarde, jsi to vážně ty?"
"Ano, Elen, jsem to já."
Kdybych nebyla svázaná, vyskočila bych a objala ho. I když jsem to neudělala já, udělal to on. Vzal mě do náruče a točil se mnou. A křičel: "Elen, Elen, tak dlouho jsem tě hledal. Ani nevíš, jak moc jsi mi scházela."
Já mu pak šeptla do ouška: "Ty mě taky"
"Miluju tě." řekl.
"Já tebe víc." odpověděla jsem mu. Pak se mnou přestal točit a sundal mi pouta.
"Promiň, Eduarde," zašeptal Jacob, "myslím, že bys měl Elen představit i ostatním."
"Ostatním?" vyhrkla jsem a v mém hlasu byli patrné obavy.
Eduard mě vzal kolem ramen a šeptl: "Neboj se, budu tě bránit." To mě sice neuklidnilo, ale nic jiného mi nezbylo, než jít s ním.
Sešli jsme do přízemí do obývacího pokoje. Tam kromě tří dívek seděl i jeden kluk. Dívky seděly na pohovce a kluk u nohou jedné z dívek. Nikdo nepromluvil, když jsme přišli. Eduar si sedl do křesla a posadil si mě na klín. Jacob a William se posadili do zbylích křesel.
"No tak rodinko, tohle je Elen." představil mě Eduard. "Elen, Jacoba a Williama už znáš." Pak ukázal na dlouhovlasou blondýnu v černé blůze s výstřihem až po břicho a červenou minisukní. "Elen, tohle je Hilda." Pak ukázal na drobnou zrzku v džínech a modrém triku. "Tohle je Niké." Dále ukázal na poslední slečnu. Také blondýna, ale vlasy měla jen po ramena. Ta na sobě měla bílý kostýmek. "A tohle je Gita a její manžel Edmond."
"Manžel?" podivila jsem se.
"Ano. Tady Gita je manželka Williama a Hilda je manželka Jacoba."
"A kde máš ty manželku?"
"Sedí mi na klíně." začali jsme se smát.
"Je mi líto, ale už budu muset jít, musím ještě dneska vymalovat."
"My ti půjdeme pomoct." řekl Eduard a všichni se jako na povel zvedli a rozešli se ke dveřím.
Snažila jsem se je zastavit. "To nemusíte." Snažila jsem se pokračovat, ale Eduard mi to znemožnil polibkem.
"Ale ano, musíme." Pak mě popadl za ruku a táhl mě směrem ven. Všichni už byli naskákaní v dodávce, kterou mě sem přivlekli. S Eduardem jsme naskočili a už jsme mířili k mému domu. Dorazili jsme tam ve dvě hodiny ráno. V dodávce jsem jim řekla jaké barvy jsem si koupila a kde bych je chtěla mít.
Jen, co jsme vylezli z dodávky, zavelel Eduard: "Takže Jacob a Hilda si vezmou modrou barvu a půjdou vymalovat ložnici a pracovnu. Niké a William si vezmou oranžovou a červenou a půjdou vymalovat šatnu a obývák. Já a Elen si vezmeme bílou a půjdemem vymalovat chodby. A Edmond s Gitou si vezmou zelenou a vymalují kuchyň a koupelnu se záchodem." Na jeho slova všichni popadli barvy a vydali se do pokojů. S Eduardem jsme osaměli.
"No tak se pustíme do práce." řekl Eduard a vzal si váleček a bílou barvu. Já následovala jeho příkladu. "Měli bychom začít stropem. Já tě vezmu na ramena a ty vymaluješ strop, souhlasíš?" zeptal se. Nestačila jsem ještě odpovědět a už mi dával ruce okolo pasu a vyhazoval si mě na ramena. Namočil váleček a podal mi ho. Já si ho od něj vzala a začala malovat.
Po chvíli se zeptal: "A co nábytek?"
"Pozítří, teda vlastně už zítra mi přivezou nějaké kusy nábytku. Zatím tu jsou jen provizorní věci. A dneska budu muset dojet koupit nějaké koberce."
"Tak jo, až tu skončíme, pošlu tu mojí rodinku domů a dojedu s tebou koupit v dodávce nějaký ty koberce. A nechci slyšet žádné ale." Usmála jsem se.
"Tak dobře, ale hlavní slovo mám já."
"Dobře."
"Takjo, můžeš mě sundat. Strop už je hotový." Jeho ruce se zase přesuuly k mému pasu a velmi pomalu mě sundaly. Jen co jsem stála nohama na zemi si mě přisunul blíž k sobě a políbil. Ten polibek byl dlouhý a plný života, lásky a odloučení. Takový polibek jsem ještě nezažila. Pak se jeho ruce přeorientovali z mého pasu po triku nahoru až k okraji mé podrsenky. Odtáhla jsem se. "Nejdřív bychom to měli dodělat nebo nás ostatní sežerou." Oba jsme se začali hrozně smát.
"Co je tam dole tak k smíchu?" ozvalo se zhora.
"Nic, Jacobe. Je hrozně zvědavý." pošeptal mi do ucha. Pak jsme si každý vzali dvě stěny. V domě jsem měla tři chodby a tak jsme tenhle postup ještě dvakrát zopakovali. Skončili jsme za hodinu. Byli tři hodiny a tak jsem měla ještě minimálně šest hodin na to, aby uschly stěny a my přivezli koberce.
Rozhodli jsme se, že všichni půjdeme na lov. Kousek, asi deset kilometrů za městem, byl velký a hustý les, tak jsme to neměli daleko. Rozdělili jsme se do skupinek. No, spíš manželky a jejich manželé. Já a Eduard jsme se rozeběhli na sever a dávali si závody. Boužel neapřím k nejrychlejším a tak mě už po pěti kilometrech chytil. Chytil mě okolo pasu a spadl se mnou do mechu. Oba jsme se hrozně smáli.
"To bylo krásný." zašeptal mi do ucha.
"Ano, to bylo."
Pak mě k sobě přitiskl tak blízko, že mezi námi nemohl ani proudit vzduch. Jemně, ale vášnivě mě začal líbat na krk. Při tom mi na zádech kreslil kroužky. Jeho rty se pomalu posouvaly po mém krku až k čelisti a od čelisti až k mým rtům. Drtil mé rty tím nejkrásnějším způsobem a moje se přizpůsobovaly. Byli jsme dokonale sehraní. Jeho ruce se pak přesunuly k mým bokům a tiskli mě k jeho tělu. Mé ruce se mu pomalu zamotávali do vlasů. Pak jsme za sebou uslyšeli šramot a oba jsme se instinktivně postavili.
Uviděli jsme za sebou dvě pumy. To se nestává zase až tak často. Podívali jsme se na sebe a nemuseli jsme nic říkat, bylo jasné, co teď uděláme. Skočili jsme po pumách. Lačně jsem přitiskla své rty pumě ke krku. Vysála jsem jí, že z ní nezbyla ani kapička krve.

Toulky ve hvězdách

22. srpna 2014 v 21:41 | Levy-chan |  Téma týdne
Taky se vám už někdy stalo, že jste se prostě zamysleli, sedli si venku třeba někde v parku a dívali se na hvězdy? Mě se to v poslední době stává opravdu hodně často. Už jako malá jsem měla ráda hvězdy a úplně se v nich ztrácela. Sice jsem poznala jen souhvězdí Velký vůz, ale to mi ani moc nevadí. Vždy jsem těm hvězdám dokázala dát svoje vlastní názvy. Nejlépe se mi pozorují někde, kde je tma a nesvítí tam lampy z ulic, někde na louce za městem. Když se na ně dívám, úplně strácím pojem o čase. Dokážu se v nich ztrácet celou věčnost. A nejlepší na tom je, že mě to nikdy neomrzí. Podle mě mám docela velkou fantazii a tak si docela často představuju příběhy ve hvězdách. V nich jsou většinou nějaké vesmírné lodě, jak si poklidně plují po obloze a najednou je nějaká bitka třeba o kyslík. Jedna daší z těch představ je, že sedím na louce a okolo nic není. Držím se za ruku se svým klukem a vymýšlíme názvy společně. já vim, je to divný, ale jsem hrozný romantik. Doufám, že se mi někdy splní aspoň jeden sen týkající se hvězd a nikdy je nepřestanu pozorovat. Je to jedna z mála věcí, co mě nikdy neomrzí a nepřestane fascinovat.

Denní vtip 40

1. srpna 2014 v 20:34 | Luisa-esmes |  Vtipy
Můžete se obléknout, slečno.
Řeknu, Vám vaše zdraví bych chtěl pro sebe a vaši postavu pro manželku.

Denní vtip 39

1. srpna 2014 v 20:30 | Luisa-esmes |  Vtipy
Proč si chirurgové berou na operaci rukavice?
Aby nezanechali otisky prstů.

Denní vtip 38

1. srpna 2014 v 20:28 | Luisa-esmes |  Vtipy
Na ambulanci přiveze sanitka dědu po autonehodě.
Jel jste moc rychle co? Ptá se lékař.
Ne, šel jsem moc pomalu.

Denní vtip 37

1. srpna 2014 v 20:24 | Luisa-esmes |  Vtipy
Ptá se očař pacientky.
A kdy jste začala šilhat?
Hned, jak začala naše dvojčata běhat!