Vítáme vás na našem blogu. Doufám, že se vám to bude líbit.
Prosíme nic nekopírovat bez dovolení autorů.
Pokud nás chcete mít jako spřátelený blog, klidně napište. ;)

Přišel jsi abys ublížil

30. ledna 2015 v 19:51 | Luisa-esmes |  Povídky
Ahoj jsem tu s další povídkou, doufám že se vám bude líbit.
Tak a je to tady. První školní den na nové střední škole. Vstala jsem v osm hodin, převlékla jsem se a vydala jsem se na snídani.,, Dobré ráno zlato." pozdravila mě mamka.,,Dobré ráno mami." odpovědala jsem jí a sedla jsem si ke stolu, kde jsem už měla připravená míchaná vajíčka a chleba. S chutí jsem se do toho pustila. Když jsem dojedla, odnesla jsem talíř do myčky a poděkovala mamince za tak báječnou snídani. Pak jsem si došla vyčistit zuby a připravila se do školy.
V devět hodin mi jel autobus do Vlkova. Přiběhla jsem na zastávku těsně před příjezdem autobusu. Vešla jsem do vnitř, koupila jsem si lístek a rozhlédla jsem se po volném místě k sezení.,, A do háje." pomyslela jsem si, když jediné volné místo bylo vedle hrozně krásného kluka s blond vlasy po ramena a modrýma očima. S povzdechnutím jsem se vydala k němu.,, Smím si přisednout." zeptala jsem se. Ten kluk se na mě podíval a na tváři se mu objevil nádherný úsměv.,,Jistě slečno." Přisedla jsem si tedy k němu. Čím blíž jsem byla Vlkovu a tedy i nové škole, tím větší byly mé obavy ohledně ní. Jak mě přijmou spolužáci, jací budou učitelé a trefím vůbec do správné třídy? To byli jediné otázky, které mi běželi hlavou. Cesta uběhla na můj vkus velmi rychle.
Když jsem vystoupila z autobusu vydala jsem se do školy. Škola byla na rohu Husovi a Žižkovi ulice. Už zvencí vypadala nádherně, ale na to jak to vypadalo uvnitř to nemělo. Jen co jsem vešla do budovi, jsem uviděla vívěsku. Na ní stálo, že šatny jsou v přízemí společně s toaletami. V prvním patře měly být učebny jedna až dvanáct a v druhém patře třináct až dvacet dva. Hned vedle byl rozpis kabinetů učitelů. Věděla jsem, že mám hledat kabinet paní učitelky Hany Morávkové, což byla moje nová třídní. Chvíli mi trvalo než jsem našla její kabinet v seznamu, ale přeci jen jsem ho našla. Měla kabinet v druhém patře na proti učebně čtrnáct. Vydala jsem se tam....
Tak to je začátek naší povídky, svůj názor na ni pište prosím do komentů. Předem se omlouvám, pokud jsem zde zanechala pravopisné chyby.
 

Život bez internetu

16. ledna 2015 v 17:01 | Levy-chan |  Téma týdne
Na tohle téma mohu napsat z vlastní zkušenosti. Jak už jsem zmiňovala, nastoupila jsem do prváku. Protože mám školu daleko, tak jsem na intru. Wifina tam je zaheslovaná a tak jsme se nemohli připojit na internet a ani vychovatelky nevěděly heslo. V pondělí jsme si řekli, že to zvládneme. V úterý začal záchvěv paniky, protože už jsme potřebovali zkontrolovat své účty na sociálních sítích. Ve středu jsou naštěstí vycházky a tak jsme mohli jít do města na internet tam. Tam jsme ale nemohli být dostatečně dlouho. Po příchodu na ubytovnu jsme byli mrtvoly, vlastně ve čtvrtek taky. Ve čtvrtek se ale stalo něco, co změnilo běh událostí. Vychovatelky hlásily účty na počítače, kde jsme mohli na internet. Jako blázni jsme běželi, aby na nás zbylo místo. Ale aby nebylo smůly dost, bylo chvíli před zavíráním počítačové učebny a my jsme museli ještě vyřešit hesla. A aby toho nebylo málo, nešlo se mi připojit. ... Podle mě hrozný týden, ale taky to ukázalo něco dobrého. Ukázalo to, jak jsme závislí na internetu a komunikací se světem pomocí elektroniky. Díky této ukázce na mé osobě jsem se nad sebou zamyslela a omezila svůj pobyt na internetu a zvýšila aktivitu ve společnosti.

Vánoční příběh

28. prosince 2014 v 17:19 | Levy-chan |  Povídky
Uběhl další rok. Další rok stejných dnů. Stejné práce a stejných lidí... A stejné nudy. Za chvíli tu jsou Vánoce a s ním i Nový rok. Stejně jako předchozí léta, ani letos nenapadl ani centimetr sněhu. Všude holé větve, uschlá tráva, děti, těšící se na Vánoce, a rodiče shánějící dárky. Ze všech oken se snaší vůně cukroví do ulic a přivouje neexistující vánoční atmosféru.
Stejně jako každý den jdu do kanceláře. Ani nevnímám lidi okolo. Poslouchám si radši písničky ze svého mobilu, než nějaké koledy, které jsou dávno ohrané. Stejně jako každý den. Ze svého domu rovně, pak doleva, do prava, zase rovně a do prava. Pro svojí práci jsem hodně dřela. Můj sen vždy byl, jít pracovat na vývoji a grafice počítačových her. Na střední jsem studovala jako blázen a na vysoké taky. Nikdy jsem si moc neužila, ale dělala jsem to pro svůj sen. Když se mi konečně splnil, přestala jsem se tolik snažit. Proč se také snažit pro něco, čeho už jste dosáhli?
Jako každý den pozdravím recepční a jdu do své kanceláře. Cestou pozdravím svojí pomocnici, která se na mě hned zavěsí a následuje mě jako věrný pejsek.
"... no a tak říkali, ať tě pozvu. On by tě moc rád poznal." oznamuje mi o pauze pomocnice Veronika.
"Cože?" ptám se, protože ji stejně už dávno neposlouchám. Ale poprvé řekla něco zajímavého.
"Ty mě neposloucháš? Říkala jsem, že parta lidí, se kterou budu slavit Vánoce, chce, abych tě přivedla, když budeš sama. A že tam je jeden kluk, terý je zrovna volný -fakt kus a hodný, to ti povídám- se o tebe docela zajímal. Moc rád by tě poznal a musím říct, že byste se k sobě hodili. Příjdeš teda?"
"Aha. Ne." odsekávám jí.
"Proč?" ptá se mě udiveně.
"Nemám zájem o to, být pokusným králíkem dohazovaček."
"Ale to není dohazování. Jen jsem řekla svůj názor a že tu je ta možnost. Prostě jenom chci, aby jsi nebyla na Vánoce sama. A najít kluka by ti prospělo."
"Ne."
"Dobře, Když nechceš, nebudu tě nutit, ale pokud si to rozmyslíš, brnkni." mrká na mě a odchází.
Možná jsem opravdu až moc sama. Možná bych si měla opravdu někoho najít. Teď ale nad tím nesmím přemýšlet. Zítra nám začíná volno a já musím udělat co nejvíc práce.

"Takže pak napiš, pokud budeš chtít přijít. Ahoj." opět na mě mrká a odchází domů.
"Jasně. To tak. Já nikdy neříkám, že něco potřebuju, ani nepřiznám porážku. Tak proč bych teď měla začínat?!"
Říkám si takové řeči, které mi mají dodat sílu. nějak to ale nezabírá. Leze na mě vánoční deprese. už zase. Možná bych mohla skočit za mamkou a donést jí nové kytky na hrob. Pak bych nebyla sama ... a ona také ne.

"... A mami, letos jsem vytvořila hlavní postavy pro další díl Assassin Creed. To je ta hra, co jsi mi jednou dala. před týdnem se dal do prodeje. Brácha si založil svou vlastní firmu a už hned na začátku mu to šlo hodně dobře. Je vidět, že tohle po tátovi nezdědil. Má spoustu přátel. A teď je asi měsíc zasnoubený s Adélou. To je ta holka ze základky ode mě ze třídy. Sice se moc často nebavím, ale občas si napíšeme a zavoláme, takže dobrý. ... Teď by ses zeptala, jak to mě jde s přáteli a hlavně kluka. Na to tě znám až moc dobře. A ty by jsi zase o mě měla vědět, že přátele nemám ze zásady. Přinesli mi až moc bolesti, potom co jsi odešla, všichni mě opustili. ... Všichni.... Úplně všichni... Vím, že jsi mi to zakazovala, ale často jsem pak chodila do barů. Cheche... byla jsem tak trochu zlobivá holka. Každou noc jsem se opíjela. měla jsem opravdu deprese, víš? No, ale pak jsem si řekla: 'Takhle už to dál nejde.' a tak jsem přestala pít a chodit op barech. Tím jsem vlastně ztratila všechny ty zbylé "kamarády". teď nikoho nemám. ... Jsem úplně sama. ... Teď by jsi asi řikala, že to je moje vina, že si můžu hleda kamarády v práci a na cvičení a tak, ale ono to není tak lehké. Doba se docela změnila. Na dnešek jsem byla pozvaná na vánoční párty u jedné kolegině. Je to od ní milé, ale nepůjdu tam. Radši budu s tebou ..."
"Terko? Co tu děláš?" ozývá se na mě někdo z party, která jde okolo. "To jsem já, Verča."
"Aha. Ahoj. No, já jsem byla navštívit mamku."
"A nechtěla by jsi jít s náma, pokud jsi tu už skončila?"
Chtěla bych jít, ale co když mě nepřijmou? Co když se se mnou nikdo nebude chtít bavit?
koukám na mmčin hrob. Měla bych jít? Koukám na Veroniku s partou lidí v zádech. Povzbudivě se na mě dívá.
... Pro tentokrát to zkusím. Doufám, že ti mami nevadí, že půjdu za lidma. Vím, že ti to nebude vadit. Budeš ráda. Tak já půjdu. Ahoj.
"Tak jo." odpovídám jí a poprvé od jejího odchodu se usmívám
 


Maličkosti, které dělají lidi šťastnými

7. prosince 2014 v 21:10 | Luisa-esmes |  Téma týdne
Každý z nás si najde nějakou maličkost, co mu udělá radost.
Pro někoho to může být šperk, pro někoho klíč od partnerova bytu a pro někoho nový mobil.
Ale existuje něco co by udělalo radost všem?
No napadá mě jen jedna věc, která udělá radost všem a to jsou peníze.
Řekněte znáte někoho komu by neudělali radost peníze? Já tedy ne. I když peníze nejsou to hlavní co k životu potřebujeme. Jako například lásku, pohodu, štěstí a mnoho dalších věcí.
Co by udělalo radost vám?

Padesát odstínů ...

30. listopadu 2014 v 11:39 | Levy-chan |  Téma týdne
... šedi. Tuhle knížku miluju. I když je to asi moc silné slovo. Prostě patří mezi moje oblíbené knížky. Můh přítel jí má taky rád a často se v ní nechává inspirovat. My dva patříme do té skupinky, které se líbí. Existuje tu i skupinka, které připadá naprosto nemožná, klišé a prostě se jim nelíbí. Abych řekla pravdu, tak jako každá knížka má své mouchy, chyby, které tam prostě jsou. Takové ale knížky jsou. Žádná není dokonalá, stejně jako lidi. Samozřejmě tam jsou i nerealné věci. No ... teda .... zas tak nerealné to není, ale povězte sami. Jak velká je pravděpodobnost, že se do vás zamiluje milionář a i vy do něj a bude vám to klapat? Taková situace je už sama o sobě tak trochu nerealná. Kdybychom ale tohle pominuli, tak myslím, že by to bylo i celkem možné. Takže, moje hodnocení na knížku "Padesát odstínů šedi" je 7 bodů z 10. A co vy? Máte ji rádi, nebo na ni máte jiný názor?

Ještě jednou

22. listopadu 2014 v 15:48 | Levy-chan |  Téma týdne
Tolikrát jsem zažila tak krásné zážitky, že bych si je chtěla dát ještě jednou. Třeba když jsme jeli s rodinou na řece, tak ten houpavý pocit vody.... Prostě super. Nebo když jsem dočetla úplně úžasnou knížku, tak jsem si jí musela přečíst ještě jednou. V poslední době jich sice už moc takových nečtu, ale jako poslední, kterou jsem si hned dvakrát po sobě přečetla dvakrát byla Fifty shades of Grey. Tuhle knížku jsem si opravdu zamilovala. :D
Abych řekla pravdu, tak co jsem si přečetla téma, tak jsem si představila holku, jak říká svému klukovi "Ještě jednou." Hned po sexu, jak je ještě rozvážněná a vůbec se jí nehcce spát, tak se na něj zamilovaně a roztouženě podívá. (Ano, vím, že jsem perverzák)
Tuhle frázi taky často používáme v bazénu. Když sjedeme tobogán, tak hned, co vystoupíme, jdeme znova.
Taky jí ale často říkám, když nerozumím, co někdo říká (překvapivě). Nebo při tréninku nějakého tance nebo o tělocviku.
Opravdu zajímavé, kde všude se dá tahle fráze použít. Kde jí nejčastěji používáte vy?

Škola

11. listopadu 2014 v 20:19 | Luisa-esmes |  Co myslíte
Tak jako tady byla otázka o lechtání tak tu teď máme otázky na školu.
Jaké předměty vás baví?
Při kterých usínáte?
Co byste změnili, kdyby jste měli tu možnost?
Svoje názory pište prosím do komentů.

Staré zvyky

9. listopadu 2014 v 13:30 | Levy-chan |  Téma týdne
Každý má nějaké zvyky. U někoho převažují dobré, u někoho zase ty špatné. Mezi zvyky bychom mohli počítat i oslavy nějakých svátků. Ve městech se už třeba ani masopust neslaví, ale v některých vesnicích a městečcích je to jedna z významných událostí roku. Stejně tak staré zvyky u Vánoc. Ty zvyky si předáváme už hodně dlouho. Sice se jich hodně změnilo, vytratilo nebo jenom trochu upravilo, ale základ je pořád stejný. Zdobí se stromeček. Jí se bramborový salát a zpívají se koledy. Rodina je spolu. I na Velikonoce jsou staré zvyky. Kluci chodí s pomlázkou za holkama, ty jim dají zdobené vajíčko nebo něco sladkého a po poledni je můžou polít vodou.
Jinak zvyky v životě.... Osobně si myslím, že mám celkem dobré zvyky. Takové ty základní. Třeba, že si před jídlem a po příchodu z venku umyju ruce. Ráno a večer si umývám zuby už úplně automaticky, i když jsem to jako malá nenáviděla. Dávám si vodu k pití vedle postele, kdybych měla náhodou v noci žízeň. Ale někdy to jsou třeba úplné kraviny. Třeba v penále musím mít tužky stejným směrem, mobil si dávám vedle postele, abych věděla, kolik je hodin, ... Prostě každý má nějaké zvyky. Podle mě by se dalo mezi zvyky počítat i návykové látky. Protože když je na nich někdo závislý, tak už to je jeho zvyk, že si dá.
Takže to je ke zvykům ode mě asi všechno. Pokud vás napadnou nějaké zvyky, které ve svém městě slavíte, tak se nebojte a napište je sem a možná někoho inspirujete ;).

Ďábelští lidé s andělskou tváří

26. října 2014 v 9:57 | Levy-chan |  Téma týdne
Když se řekne ďábelký člověk, tak si hodně lidí představí záporáka z nějakého filmu nebo někoho, kdo jim nedělá zrovna dobře. Když se řekne člověk s andělskou tváří, tak si lidé představí někoho hodného, chytrého, pečlivého, .... Prostě samé dobré vlastnosti. Co si ale máme představit když se řekne ďábelký človék s andělskou tváří? Já osobně si představím jednu kamarádku, která vypadá opravdu skoro jako anděl, ale kdybyste ji viděli, jak se chová na pokoji, tak by jste její andělskou stránkou už nebyli tak přesvědčení.
Hodně si pod tímto pojmem představuju ty lidi, kteří dělají, že jsou kamarádi a pak vás nějak zradí. Nemusí to být velké zrady, ale nějaké menší, kterým byste ani nevěnovali pozornost. Postupem času se ale začnou nabalovat a vás čím dál víc štvát. Někdy to ale můžou být lidé, kteří jsou opravdu hodní, ale občas jim povolí uzda a oni začnou řádit.
Teď mě napadlo, že by to mohli být i třeba nějací bankovníci a takovéhle funkce. Nejdřív vám chtějí hrozně pomoct, nabízejí peníze (půjčky) a pak po vás jdou, když prostě nestihnete splatit.
Takže moje shrnutí je, že to jsou lidé, kteří mají takové dvě tváře.

Hataraku Maou-sama!

19. října 2014 v 18:29 | Levy-chan |  Zábava

Tak jsem koukala zase na anime :3. Konečně jsem dokázala zkouknout celou serii za odpoledne :D. Chytla mě nějaká záhadná nemoc, takže jsem si to mohla dovolit a nemusela se učit do školy. Ale o tom dost.
Tohle anime je démonovi, který nenávidí lidi. Vládne celému světu, ale ti proti němu začnou bojovat. Když se dostane hodně do úzkých, tak odejde do jiného světa. Jako náhodou je tento svět Země. Svět lidí, které tak nenávidí. Boužel mu nezbyla žádná magická síla a tak se musí přizpůsobit životu lidí. Při přestupu na nový svět dostane i podobu člověka. Na Zemi se s ním stane zázrak. Najde si práci, snaží se, chová se slušně, je hodný, platí nájem, ... Prostě řádný občan. Jednoho dne potká svého největšího nepřítele. S tím udržuje kontakt. Přece jenom se musí navzájem hlídat. No a takhle se tam objebuje stále víc lidí z bývalého světa. Když už je možnost vrátit se zpátky, odmítne. Ve světě lidí se mu zalíbilo a chce dál pracovat. To všechny překvapí. I po každém ukrutném boji, kdy se ho někdo pokusí zabít, tak se zbytkem síly opraví město. .....

Tohle anime se mi velmi líbilo. Bylo vtipné a svým způsobem i originální. Hodně jsem se u toho smála a taky hodně doufala. Doufala jsem třeba ve vztahy. Pořád tam něco naznačovali a tak lákali člověka k tomu aby doufal a pak to nedali. Asi bych dala jenom mínus za to, že byl až tak moc otevřený konec. Ještě jsem si nezjistila, jestli bude nějak pokračovat nebo pokračuje, ale i tak to má na konec serie moc otevřený konec na mě. Takže za mě dostává čtyři hvězdičky z pěti.

Kam dál